V době, kdy každý druhý okamžik může skončit na sociálních sítích, se v tichosti vytrácí cosi zvláštního – obyčejnost. Nejen ve smyslu nevýraznosti, ale té tiché kvality, která není určena ke sdílení. Kolik lidí si dnes dokáže užít den, aniž by na něj potřebovalo svědky? A kolik z nás cítí zvláštní úlevu, když se někdy odpoledne přistihneme, že se vlastně nic „zásadního“ neděje?
Mezi ranní kávou a večerní sprchou se skrývá celý vesmír událostí, které nemají hashtag. Nejde o to rebelovat proti sociálním sítím, ale podívat se na to, co s námi dělá tlak na „sdělitelnou“ existenci. Proč máme pocit, že skutečně žijeme jen tehdy, když je to vidět?
Tlak na příběh
Každý den může být příběhem – ale nemusí. Současná kultura vyžaduje dramatické oblouky, vyvrcholení a ponaučení i tam, kde žádné nejsou. Náš život se má vejít do formátu story, má gradovat jako reels. A co chvíle, které žádný dramatický oblouk nenabízí? Třeba dvacetiminutová pauza u okna s výhledem na zaparkovaná auta? Z pohledu sociálních sítí je to odpad. Z pohledu života je to dýchací prostor.
Ne každý den má přinést nový názor, nový zážitek, nový posun. Někdy jsme prostě unavení. Někdy jsme neutrální. A to je naprosto v pořádku. Ve skutečnosti v těchto nenápadných chvílích často probíhá něco mnohem zásadnějšího – odpočinek, doznívání, ukládání informací, regenerace. Jen to není vidět. A proto je to pro většinu „nezajímavé“.
Estetika nudy
Nuda má v našem kulturním kódu negativní konotaci. Přitom v ní není nic špatného – je to prostor bez podnětů, ve kterém má šanci vzniknout něco nového. Nuda je ticho mezi notami. Ve své ryzí podobě není prázdná, ale klidná. A v tom klidu často potkáváme to, co v hluku přehlížíme – sami sebe.
Estetika nudy není lhostejná nebo pasivní. Je to jemné přijetí, že všechno nemusí být výjimečné. Že obyčejnost není selhání. Jenže jsme si zvykli žít jako na pódiu, kde se očekává výkon i ve chvílích volna. Mít „dobrý víkend“ už neznamená cítit se odpočatě, ale zažít něco, co můžeme poutavě zarámovat. Když nic nemáme, máme pocit, že jsme selhali.
Co není vidět, přesto se počítá
Je zvláštní, jak málo uznání dáváme tomu, co není vizuálně přitažlivé. Ale právě v těchto neviditelných momentech často sídlí opravdový život. Nenápadné rozhovory, obyčejná setkání, dny, kdy jsme prostě „jen byli“. Nezískáme za ně lajky ani obdiv. Ale bývají to dny, které si později pamatujeme jako nečekaně cenné.
Možná bychom si měli začít vážit života i tehdy, když se nic „neděje“. Když jsme v klidu, když jsme sami se sebou, když se prostě plynule přesouváme ze dne na den. Život je víc než jen suma výjimečných událostí. Je to proud. A v tom proudu jsou i mělčiny, i hlubiny – a obojí je součástí jednoho celku.
Rehabilitace všednosti
Kultura výjimečnosti nás vede k tomu, že se bojíme být obyčejní. Ale právě to, co nazýváme „obyčejným“, tvoří většinu našeho času. A přiznat si, že je v tom hodnota, není rezignace – je to návrat k rovnováze. Všední den není předpokojem víkendu. Je to plnohodnotný kus života. Nemusí být inspirativní, nemusí být produktivní. Stačí, když je.
Všednost si neklade nároky. Nesnaží se nás ohromit. A právě v tom je její kouzlo. Je jako čistý list papíru – nenápadná, ale plná možností. Možná bychom si měli častěji připomenout, že klid, opakování a jednoduchost nejsou slabostmi, ale kotvami. A že někdy je největší luxus, když se nic zvláštního nestane.
