„Jak se máš?“ – „Nestíhám!“ Vyměnili jsme odpovědi na zdvořilostní otázky za mikroprojevy výkonu. Dnešní doba přeje obsazeným. Prázdný kalendář je podezřelý, téměř nepatřičný. Zaneprázdněnost se stala nejen standardem, ale také znakem důležitosti. Lidé se chlubí přeplněnými dny, pracovním nasazením, multitaskingem i tím, že si na kafe musí „najít okno“ za dva týdny. Čas se stal komoditou a jeho nedostatek investicí do vlastního image.
Zvláštní ale je, že ani ti, kteří nemusí – studenti po zkouškovém, lidé mezi zaměstnáními, čerství důchodci – se nepřiznávají k volnému dni. Místo toho si kalendář zaplní schůzkami, úkoly, kurzy, povinnostmi, i kdyby byly zcela zástupné. Prázdno děsí.
Co když se bojíme ticha jen proto, že by mohlo být prázdné
Zaneprázdněnost chrání. Slouží jako štít před otázkami, na které nechceme odpovídat. Když se nezastavíme, nemusíme přemýšlet, co by se stalo, kdybychom přestali. Mnoho lidí se v této dynamice cítí bezpečně – dokud je práce, nejsou pochybnosti. Dokud se někam jde, nemusíme řešit, proč vlastně.
Paradoxně však tímto způsobem často jen prodlužujeme vnitřní stagnaci. Všechno se hýbe, jen my ne. Skáčeme z jednoho setkání do druhého, děláme si poznámky, posíláme maily, ale těžko říct, zda něco z toho skutečně mění náš životní směr.
Kalendář jako nástroj sebeřízení – nebo sebeklamu?
Digitální kalendáře dnes plní nejen pracovní schůzky, ale i „osobní rozvoj“, volnočasové aktivity, cvičení, nákupy, „čas pro sebe“. To, co dřív bylo spontánní, dnes plánujeme. I ve volném čase chceme být produktivní – navštívit galerii, dohnat resty v seriálech, přečíst knihu ze seznamu. Volný čas se změnil v další úkol.
Psychologové upozorňují, že podobná forma sebekontroly může vést k paradoxní únavě. Lidé mají pocit, že jsou neustále pod tlakem – ne proto, že by toho bylo objektivně moc, ale protože si sami nedovolí nebýt výkonní. Dokonce ani víkend už neznamená pauzu, ale jiný typ úkolu – „zorganizovat výlet“, „využít čas“.
Strach z nicnedělání
Společnost, která si cení výkonu, dává jasný signál: lenost je slabost. Jenže kde končí lenost a začíná potřeba zastavení? Mnozí dnes zažívají vnitřní konflikt – chtějí zpomalit, ale zároveň se bojí, že je okolí přestane vnímat jako „úspěšné“. A tak raději dál běží. I když už vlastně neví, za čím.
Zajímavé je, že ani lidé, kteří mají objektivně volný čas – například po dokončení velkého projektu – si ho často nedokážou užít. Rychle hledají novou činnost, nový cíl. Nikdy nekončící maraton. Odměnou je status „člověka v pohybu“, i když se nikam neposouváme.
Možná nevíme, co jiného bychom dělali
Jedna z nejsmutnějších pravd naší éry může být, že jsme zapomněli, jak trávit čas bez zadání. Zaneprázdněnost je jednoduchá – má pravidla, rytmus, hranice. Prázdno je těžší. Nabízí svobodu, ale i zodpovědnost za to, jak ji využijeme. Ne každý je na to připravený.
Možná proto je dnes tak vzácné vidět člověka, který jen tak sedí – bez telefonu, bez knihy, bez diáře, bez plánu. Ne jako gesto, ale přirozeně. Neztrácí čas. Jen ho zrovna neždíme.
